část 1
Je to divná doba a ještě divnější krajina. Žijeme ve světě kde je nemožné možným a možné nemožným. Ve světě, kterému mu vládne temnota v zastoupení démonu a pekelných příšer. V té době lidstvo bojuje o přežití a jejich boj se vyplácí, přežívají. To už ovšem není náš boj o přežití, my jsme byli změněni právě tou pekelnou temnotou, byli jsme poskvrněni démony noci a přestali jsme přežívat, začali jsme žít.
Již je tomu dlouho, co jsme ještě jako lidé byli vysláni ke svatému úkolu zastavit nekontrolovaný příval démonu. Naše jednotka měla 70 nejschopnějších vojáku, které naše knížectví dokázalo vycvičit. S posvěcením biskupa se z nás stali paladinové.
Měli jsme se stát pochodněmi v temnotě. A své úlohy jsme se chopily s nadějí, že zbavíme svět démonu a podivné temnoty co se rozšířila po všech knížectvích.
Poměrně dlouho se nám dařilo nacházet a likvidovat nejpodivnější zplozence pekla.
Poté jsme ovšem přišli do oblastí, kde se tradovali pověsti o strašlivých bytostech, některé měli mít podobu obrovských přišer, jiné měli být k nerozeznání od lidí. Prvních pár dnu jsme hledali po okolí pekelné bytosti, ovšem nikde po nich nebylo ani památky. Čtvrtý den večer jsme se utábořili na lesní mýtině a chystali se k odpočinku. V tom se na kraji louky vynořily neznámé postavy a neuvěřitelnou rychlostí začali zabíjet naše hlídky. Naprosto nás překvapily, boj byl až neuvěřitelně krátký, brzy jsme všichni leželi na zemi bud mrtvi nebo těžce zranění. Ted si myslím, že smrt byla pro některé vysvobozením. My co jsme teprve umíraly, jsme museli sledovat, jak neznáma skupinka hoduje na našich spolubojovnících, netrvalo to dlouho a brzy si přišli i pro mě. Pamatuji si na naprostý děs, když si pro mě šli. Milosrdné mdloby mě vysvobodily ve chvíli, kdy se mi jeden z mužů zakousl do hrdla.
Nevím jak dlouho jsem byl v mdlobách, ale když jsem se probudil, po neznámé skupině, nebylo ani stopy, ležel jsem uprostřed bojiště a kolem mne byla jen smrt. Poměrně brzy se mi povedlo vzpamatovat a pohlednou na těla rozeseta po okolí. Překvapilo mě, že ještě žiji, moje rány byly dozajista smrtelné, ale nyní jsem na místě, kde byly velké rozšklebené rány, vyděl jen spousty zaschlé krve. Na kraji mýtinky jsem zahlédl pohyb a pln zloby jsem doufal, že se vrací skupinka neznámých. Zloba ze mě naprosto vyprchala, když jsem zahlédl, co se z lesa vypotácelo. Byl to muž celý od krve a v rozbité zbroji paladinu. S námahou se mi povedlo zvednout a vyrazil jsem k němu. Brzy jsem dokázal rozeznat, kdo tento přeživší je, a mé srdce poskočilo radosti, když jsem viděl svého přítele přezdívaného pro svoji divokost Démon.
Prvních pár dnu pro nás bylo více, než překvapujících, se znechucením jsme zjišťovali, že jsme nepřežily díky štěstí, ale diky smůle. Začalo se z nás stávat to, co jsme nenáviděli.
Prvně jsme byli znechuceni, ale velice brzy jsme začali pociťovat příliv neobvyklé sily a při tréninku s mečem jsme projevovali stále více obratnosti. Trval to pár dnu než jsme si připustili, že už nejsme lidé. Zároveň jsme si, ale nechtěli připustit, že jsme démoni a proto, abychom si to dokázaly, jsme začali opět vyhledávat tyto pekelné bestie. Nyní s naší nově nabitou silou a rychlostí už pro nás nemohl být žádný démon nepřítelem. Dokonce jsme zašli až, tak daleko že jsme odložily naše stará a poničena brnění paladinů a začali bojovat jen v prostém šatstvu, které méně omezovalo náš pohyb. Bylo tomu asi čtyři měsíce od naší přeměny, co nás neutuchající hlad donutil ochutnat krev poražených démonu. Byla to neutuchající touha a hlad, který nás donutil zakousnout se do právě rozťatého těla smrduté bestie. Té noci jsme zažili ohromné poníženi a smutek z toho co se z nás stalo, ovšem s ubíhajícími hodinami na cestě pryč od toho místa začal pocit studu a znechucení nahrazovat pocit spokojenosti doprovázený ještě většího znásobení našich schopností. Při rozpravě u ohně jsme se snažili sami sebe přesvědčit, že pojídat démony k získání síly k boji s nimi není hřích, že dále pokračujeme v našem svatém úkolu vyhlazení démonu. Bohužel od té doby se nás začal zmocňovat stále častěji hlad a naše síla ubývala, pokud jsme se rozhodli, že přestaneme s takovým hříchem, jakým bezesporu pití krve je. Tím že jsme poprvé smočily rty v krvi byť i tak nuzkých a temnotou prolezlých tvorů jako jsou démoni, jsme nechtěně naplnili naše prokletí. Nebylo tomu dlouho a začali jsme pociťovat i první slabosti démonu. Modlitby pro nás byly stále obtížnější a pohyb na slunci se pro nás stal nepříjemným. Z této situace už nám zbývaly pouze dvě cesty, bud ukončit naší existenci nebo se podvolit prokletí. Rozhodli jsme se pro život, byť jako z části démoni a nechali jsme naší kletbu propuknout naplno. Od té doby jsme nebrali ohledy na život lidí. Měli jsme jen svůj cíl a nedovolily jsme, aby se mezi něj a nás cokoliv postavilo – zničit co nejvíce zplozenců pekla.
Část 2
Toulaly jsme se po všech nám známých zemích a ničily vše, co jsme považovali za zplozence pekla. Našimi meči jsme ukončily život mnoha pekelných příšer i lidi. Pak jsme ovšem došli do knížectví, kde jsme cítili přítomnost nečekaně silného zla. Po nocích jsme cítily, jak se neznámí tvorové plíží po lesích, ale nevěnovali jsme jim tolik pozornosti, kolik jsme měli. Proto jsme byli opět překvapeni jako před lety, ucítily jsme závan démonského puchu nedaleko od nás, měli jsme akorát dostatek času tasit meče a postavit se nepříteli. V očekávání démona snad jen nepatrně silnějšího, než na jaké jsme byli zvyklí, se na nás vyřítil překvapivě nebezpečně vypadající tvor. Běžel po dvou silných nohách, měl hustý kožich a podivnou hlavu s obrovskou tlamou plnou obřích tesáků. Další překvapení nás čekalo, když za běhu strhl ze zad sekeru a s řevem se na nás vrhl. Sekal obřím ostřím s takovou lehkosti a rychlosti, že jsme jen uhýbali před zběsilým útokem a couvali od vzteklé příšery. Musím se přiznat, že jsem poprvé od doby mé přeměny pocítil strach a začal jsem pociťovat hořkost prohry. V tu chvíli nám přišla pomoc od tvorů od kterých bychom ji očekávaly nejméně. Z lesa přiletěl šíp a zasáhl příšeru do zad, ta vydala děsivý skřek a ohledla se směrem k lesu, to nám dalo příležitost bleskově ji zasáhnout několika ranami do hrudi a po par pokusech ji zasadit smrticí zásah. Strašlivá páchnoucí příšera strnula a zhroutila se na zem mrtva. Okamžitě jsme začali očekávat další šípy, které přiletí z lesa a tentokrát budou mířit na nás. Žádné však nepřiletěly, místo toho z lesa vystoupila skupina lidi a beze strachu k nám přistoupila. Oni už věděli to, co nám teprve teď začalo docházet. Cítili jsme z nich slabou stopu démonu tak jak oni z nás. Byly to upíři jako my.
Setkání to nebylo příliš vřelé, jen jsme tam staly a navzájem odhadovaly, jaké asi ti druzi mají úmysly. Vypadali naprosto zanedbaně, někteří měli luky jiní za pasem dýku nebo dvě. Nepřipadali nám nebezpečni a myslím si, že kdybychom se je rozhodli vymýtit jako ostatní démony tak by pro nás nepředstavovaly hrozbu. Tehdy nás však něco zadrželo a my tyto démony nechali žit. Dokonce jsme se k nim přidaly. Měli jsme stejné nebo podobné důvody naší cesty. My likvidaci démonu a oni chtěli vykonat pomstu na tvorech, co pustoší jejich zemi. Kdysi to byly rolníci, kteří utekli před vlčími muži, jak říkali té chlupaté věci, co nás napadla. Podle jejich vyprávění je tato země vlčím démonem naprosto zamořena.
Při uteku, ale vběhli do pasti jiným démonům, kteří je změnili tak jako kdysi nás. Cestovali jsme s nimi od vesnice k vesnici, od lesa k lesu a začali se sblizovat. Společně nám šel lov démonu i vlčích mužů mnohem lépe a rychleji. Když jsme věděli, proti čemu stojíme a byli jsme na takto silné nepřátele připraveni, tak jsme byli schopni se jim ubránit a po nějaké době jsme se je naučili zabíjet rychle a čistě. Poznali jsme své nepřátele a to nám pomohlo, oni byli větší a silnější, ale chovali se až moc vztekle a při útoku dělaly chyby. My byli obratnější a dokázali jsme využívat jejich chyb, přesto však měla naše skupina nemalé ztráty. Většina našich spojenců byla jen z prostého lidu a neuměla zacházet ani s lukem natož s dýkou nebo dokonce mečem. Proto jsme se rozhodli uchýlit na nepřístupný kopec a začít alespoň s základním výcvikem našich spojenců. Nás k tomu hnala nenávist ke všem démonům a je touha po pomstě. Diky tomu nám výcvik šel celkem rychle a za krátkou dobu jsme měli malou, alespoň trochu boje schopnou jednotku.Čas od času naší lovci přivedli do našeho tábora dalšího poznamenaného, tím se naše řady pomale rozrůstaly. Mezi námi upíry vzniklo téměř ihned pouto, možná bylo vytvořeno kletbou, možná nás spojil náš stejný osud. Na kopci se nám zalíbilo, cítily jsme se zde v bezpečí. Proto jsme začaly náš provizorní tábor přestavovat na jednoduchou pevnůstku a občas jsme podnikaly útoky do okolí k lovu démonu. Netrvalo to dlouho a skupinka nás začala považovat za své vůdce. O tom že zde žijí démoni, co loví jiné démony, se začaly povídat legendy a brzy se sem začali stahovat další poznamenaní z dalekého okolí. Za mnoho desítek let se z naší skupinky lovců démonu stala armáda. Dřevena pevnůstka se začala rozrůstat na kamennou pevnost a vlci se nás začali obávat. Strach z tak mocného nepřítele je donutil sdružovat se ve smečkách a pro nás se lov stal těžším. Potřebovali jsme z naší armády vytvořit skutečné zabijáky muže na, které bude v boji spolehnutí. Proto jsme z našich lovců vybraly ty nejnadanější a vytvořili si z nich družinu bojovníku. Takto připraveni jsme zanechali naše lovce v pevnosti a vydali se na tažení proti vlkům. Vyhlazovali jsme systematicky jednu smečku za druhou, v boji jsme si vedli velice dobře a dařilo se nám pozabíjet mnoho vlku, ale čím jsme postupovali dále od naší pevnosti, naráželi jsme na silnější a silnější nepřátele. Jedné noci jsme zaútočili na obzvláště početnou smečku a opět se nechaly překvapit. Vlci bojovali neobvykle ukázněně a s pekelným vytím nám způsobovali nemalé ztráty. Po dlouhém boji byli porazeni, ale my ztratili mnoho skvělých bojovníku, proto jsme tuto bitvu pojmenovali jako night-scream abychom uchovali vzpomínku na naše bojovníky. Po této bitvě jsme se vrátily do pevnosti a začali z lovců cvičit nové bojovníky. Muže, kteří se s námi vrátili, jsme povýšili na válečníky a z těch nejvíce zocelených bojem jsme udělali elitu našich vojsk. Tentokrát jsme nic neponechali náhodě a cvičily jsme dlouho a pilně. U našich zbrojířů jsme si nechali zhotovit pevná brnění a ty nejostřejší meče jaké se daly vyrobit.
Když jsme vyjely do útoku tentokrát, tak už jsme se cítily jako vojevůdci, vedli jsme ohromnou masu upíru do útoku proti moru této země. Vlky jsme hledaly mnoho úplňků, až jsme je nakonec našly ve starých lidských pevnostech v horách. Byli tak vyděšení, že se stáhly do hor, daleko od lesů, na které byli zvyklí, a ještě dál od lidí, kteří jim sloužili za potravu. Boje byly dlouhé, ale naši muži byli skvěle vycvičeni a my už se nemuseli nepřátel bát. Úplně jsme vlky zničily a ještě mnoho let jsme prohledávaly celé knížectví abychom měli jistotu že jsou úplně zničeni.
Po vítězné bitvě jsme se vrátili do pevnosti a uspořádaly dlouhé slavnosti, kde jsme se jen bavily, a hodovali. Nechali jsme uspořádat velký turnaj a vítězi byla udělena výsada nést naší vlajku při slavnostním průvodu.
Ještě mnoho dalších let jsme hlídali hranice a prohledávali každou jeskyni a sklepení abychom očistili knížectví od démonů všeho druhu kromě našeho. Začali jsme si říkat vzneseni a povazovali jsme se za šlechtu.
Pak nám ovšem hlídka lovců donesla zprávy, že naše hranice byla napadena našim dávným nepřítelem. Podle zpráv byly vlci ještě silnější a disciplinovanější než kdykoliv před tím.
Nikdy jsme nezapochybovali o tom, že tyto vlky muselo utvořit nějaké ohromné zlo. Tyto doslova ďábelské bestie museli mít nějaký zaklad v jedné prvotní formě. A podle démonské aury, kterou jsme vycítily i přes tu ohromnou vzdálenost se toto prvotní vlčí zlo blížilo k nám. Rozhodly jsme se rychle a zahájily přípravy k útoku, musely jsme zasáhnout rychle a zaútočit dokud byl čas, vlci každým dnem sílili, jak přetvářely lidy ve své stoupence. Vybral jsem z naší armády ty nejschopnější a utvořil z nich jízdu Smrtonošů. Jízdu, která vyjede nepříteli vstříc a zkusí ho zastavit, dokud ještě není příliš silný. V jejich čele pojedeme my dávní paladinové a chlouba naší armády ten největší válečník všech dob, kterému bude svěřena výsada nést do posledního boje naší vlajku.
Na cestě jsme zastihli naše ustupující lovce, podaly nám zprávy o rozdělení nepřátel na dvě skupiny, jedna složena převážně z nově vytvořených vlkodlaků se chovala jako vzteklá sebranka krvelačných démonů, podle popisu mi připomínaly smečku vzteklých psů. Proto jsme se zaměřili na tuto skupinu postiženou vzteklinou a doufaly, že s nimi budeme brzy hotovi.
Podle zpráv se ovšem druhá skupina chovala naprosto nepředvídatelně, byli velice silní, naháněli hrůzu a což bylo nejzajímavější, některým rudě žhnuly oči. To mi připomnělo dávnou legendu o strážcích bran pekla, byly to děsivé bytosti obdařeny nevídanou silou a někteří dokonce vládli i temnou magií.
Náš boj nebude lehký, ale my neohroženě vyjedeme do útoku proti těmto dvou smečkám.
Tímto tento příběh končí a vypravěč čeká až se poslední dvě smečky vlků stanou legendami aby mohl dokončit příběh o démonech, co bojují s démony.